Ludmila Cerovská

Začala jsem kreativně psát na základní škole. Pamatuji si moment, kdy má slohová práce kolovala při hodině mezi lavicemi a spolužáci se dožadovali po paní učitelce, abych ji četla nahlas před třídou. Zadání znělo jasně “Příběh musí obsahovat výlet do Zoo a únik šimpanze z klece”. Já k tomu dodala zápletku, že přiletělo UFO a opičáka uneslo. Děti se smály a paní učitelka nervózně říkala: “Ale to sis vymyslela, že? To se nestalo!”

Smích a emoce, největší odměna od čtenářů (posluchačů), kterou jsem ochutnala už na prvním stupni ZŠ.

 

Na druhém stupni jsem si psaní a čtení zamilovala úplně. Bezpochyby na tom má podíl i češtinář. Jednou mi říkal: “Proboha Lído, jak jsi mohla napsat tak dlouhou slohovou práci, to budu číst ještě o víkendu.”

Ani jsem tenkrát nepsala na zadané téma. Ve slohové práci jsem se myslím omlouvala za drzost a nějaká nedorozumění. Následující den mi pan učitel řekl, že píšu jak dospělá ženská, že mám sice v textu plno pravopisných chyb, ale ten obsah je tak kvalitní, že mám jedničku. Zas ten opojný pocit, že ve čtenáři probudilo něco ze mě emoci. I když byl osloven jeden čtenář, stálo za to psát a zdokonalovat se.

Pro veřejnost jsem napsala pár článků na Sport.cz a krátké texty píšu na Facebooku.

 

Má motivace a cíle široké i daleké se dají vyjádřit buddhistickým - “BÝT ŠŤASTNÁ A POMÁHAT V TOM DRUHÝM”. Nejsem buddhistka a aktuálně se nestraním žádnému náboženství nebo duchovnímu směru, i když v minulosti jsem ty tendence měla, a různé (do všech světových stran). Cesta je cíl a v psaní to vidím zřetelněji než v jiných oblastech.

 

Účastním se aktivně projektu Energie slov, abych měla motivaci svůj talent rozvíjet v časech dobrých i zlých, dokud nás lhostejnost nerozdělí. Mě a můj talent myslím. Témata pro tvorbu budu volit inspirována každodenním životem, ale občas nechám unést šimpanze mimozemšťany.

Při tom jak jsem šťastná a pomáhám v tom druhým, také ráda čelím strachu. Například čtu horory. Nikoliv proto, že se ráda bojím, ale proto, že se ráda stávám rezistentní vůči strachu.

 

Nejsem si jistá zda se mi tenhle aspekt podaří propašovat do mého psaní, ale jelikož mám teď povolání (poslání) kde tento druh rezistence potřebuji, tak by trochu mohlo. Pracuji na pozici tety ve Fondu ohrožených dětí Klokánek.

 

Peru, vařím, uklízím, doprovázím děti do škol a k lékařům, snažím se činit je šťastnými a v jejich pohnutém osudu najít neochvějnou jistotu, že každý problém má řešení. Co se teď snažím vyjádřit  by se dalo popsat jedním konkrétním snem.

Chlapec 13 let, o kterého jsem pečovala, mi jednou říká: “Tak se mi to asi zdálo”.

Já se ptám co takového se mu zdálo a on na to: “To ti snad ani nemůžu říct, teto!”

Po chvilce přemlouvání mi to pověděl: “Zdálo se mi, že jsem vyšel na terasu a tam jsi byla ty pobodaná nožem, celá od krve a tak běžím pro telefon, abych si to natočil, ale ty jsi tady, tak se mi to asi zdálo.”

Chlapec se pomalu probouzí ze snu, drží v ruce zmateně mobil, kterým mě chce natočit na terase, ale vidí mě v kuchyni, tak mu odpovídám: “Tak vidíš, že jsem tady a v pořádku, tak to byl sen, ale příště bys pro ten mobil mohl běžet, abys mi zavolal pomoc!” A chlapec na to: “Vždyť to byl jenom sen, teto.”

 

A přesně tenhle dotek hrůzy a strachu bych ráda začlenila do svého psaní, ale jen dotek, stále se držím svého cíle, své cesty být šťastná a pomáhat v tom druhým.

A pokud se mi někdy podaří Tě vyděsit, milý čtenáři, návod jak děs ustát s klidem v duši je v nejbližších řádcích nebo mezi nimi.