Dohoda s nepřítelem – Společný byt (3.)

Jezdilo se hodně na Brdy. Krásná lokalita s nádhernými lesy. Trampy velmi oblíbená oblast se značným množstvím, tehdejším režimem trpěných kempů a osad. Ten rok bylo všude plno hub. Po Černobylu prostě rostly jako o život. Když šel člověk lesem, nesměl se moc koukat na pod nohy. Tedy pokud nechtěl světélkovat po smaženici.

 

Ani jsem si nevšimla, jak se mě postupně snažil měnit k obrazu svému. Byla jsem mladá, nezkušená a on byl o třináct let starší. Ano. Svým způsobem i zkušenější, i když s odstupem doby musím říct, jak na co.

Netrvalo dlouho a začali jsme spolu bydlet. Bratranec nám půjčil byt, který zrovna nepotřeboval.

 

Přistěhoval se bez jediné koruny, s taškou roztrhaných trenýrek a ponožek. Trochu mě to zaskočilo, ale příběhy o rozvodu, jak mu nic nezůstalo, byly dojemné. Až později jsem zjistila, že peníze ze samé radosti, že spolu budeme bydlet, jednoduše propil. Vyhrála jsem prostě anketu na největšího blbce a mohla ho za odměnu celý měsíc nadšeně živit.

 

Peněz nebylo nazbyt. Žila jsem od výplaty k výplatě a jeho přístup mě do rozpočtu hodil docela slušně velké vidle. To jsem si pak musela peníze rozdělit na jednotlivé dny tak, abych měla co dát do hrnce. První měsíc to bylo fakt krušný. Někdy jsem měla rozpočet i krásných pět korun na den.

Bože, já byla blbá! Vnímala jsem to dokonce jako jakousi výzvu. Měla jsem ho hned vykopnout. Proč jsem to neudělala? Copak já vím!?

Vypatláno, zatmění mozku, strach ze samoty, čekání na zázrak, všechno dohromady?

 

Byt byl hezky orientovaný. V mezibloku byl kostelík, kde každou neděli hrály varhany. Bylo to romantické. A hospoda hned za rohem. Tam trávil veškerý volný čas. Pil první ligu a začala se u něj projevovat žárlivost.

Měl přesně zmapováno, kdy chodím domů a začal mi hlídat příchody. Samozřejmě ze samé lásky ke mně. Jakmile jsem přišla o deset minut později, už si myslel, že jsem si někam odskočila užít nezávazného sexu. Patrně během cesty tramvají.

 

Byl první chlap, se kterým jsem bydlela. Neměla jsem moc srovnání, a tak jsem tolerovala jeho poučování, jak se co dělá, jak se mám a nemám chovat. A já blbec mu ještě řekla vražednou větu. „Když budeš mít pocit, že něco dělám špatně, tak mi to řekni.“

Tak tuhle větu nikdy, ale opravdu nikdy neříkejte! Při každé příležitosti mi ji omlátil o hlavu, že jsem přece říkala...

 

Každé ráno jsem jezdila s dcerou z Holešovic do Strašnic do školky a večer zpět. Strávily jsme na cestách spoustu hodin. Pak teplá večeře, úklid... Málokdy bylo vše tak, jak si představoval.

 

Když si přihnul, začínala se u něj projevovat agresivita. Bylo to jako na houpačce. Večer nekonečné psychicky náročné hovory, ráno omluvy, uznání chyby, vyznání lásky. A tak jsem mezi vařením, štupováním ponožek a zašíváním těch roztrhaných „posrávaček“ sama sebe přesvědčovala, že se to určitě zlepší. Že si to postupně sedne a všechno pak bude zalité sluncem.

 

Jenže si to pořád ne a ne sednout. Miloval mě stále víc a víc.

      1. Promiň. Nedokázala jsem ti říct, že na takhle velkou lásku nejsem připravena.