Stařec v mém domě - Světlo (1.)

Monica

 

Jako první po našem nastěhování odešlo světlo.

 

Tedy, abych nedramatizovala – vlastně jako úplně první přišla ta radostná změna v Derekovi. Jeho rozhodnutí konečně se otevřít možnosti založit rodinu. Dokud jsme bydleli v hlavním městě a byli zavalení spoustou práce a vysokým nájemným, nechtěl o tom ani slyšet. Ale tenkrát, jako by se v něm něco zlomilo… Takovým příjemným způsobem, kdy vy jako žena víte, že máte čisté svědomí a ani trochu jste netlačila na pilu (i když to bylo těžké).Víte, že to rozhodnutí vyšlo opravdu z něj a to vás těší.

 

Asi každý zná ty krásné teplé vlahé letní večery. Byl to právě jeden takový, kdy mi Derek řekl, že už je připravený stát se otcem. Popíjeli jsme tenkrát na terase s výhledem na západ slunce nad lesem. Cítila jsem, jak můj muž po přestěhování blíž přírodě celkově pookřál, a užívala jsem si to. Navíc s rekonstrukcí a stěhováním se i přes energeticky a finančně náročné období upevnila jeho pozice na pracovním trhu. Ta – jak si asi umíte představit – pro cizince, navíc pracujícího v kultuře, nebývá vždy lehká. Založení rodiny tedy připadalo v úvahu jako další logický krok v našem životě.

 

Jenže – po tomhle rozhodnutí jako by najednou všechno šlo proti nám. Tedy – ne všechno. Jen ten dům.

Jako první odešlo světlo.

Léto vystřídal podzim, dny se zkracovaly, Derekovi začala znovu divadelní sezóna. Čím dál tím víc večerů jsem trávila doma sama, zatímco on odjížděl na zdlouhavé zkoušky a představení…

 

Ptal jste se mě, Ondřeji, zda jsem byla frustrovaná z toho, že sama nemám práci. Zda mi divadlo chybělo.

Samozřejmě, že ano. Nesouhlasím ale s vaší teorií, že to byla právě moje frustrace, která ty okolnosti tak trošku „přikrášlila“. Věřte mi, že si nevymýšlím. Ačkoliv přiznávám, že jsem cítila zklamání, možná závist a hlavně neskutečnou touhu po divadle, které momentálně Derek měl a já ne, přesto jsem mu celým srdcem jeho příležitosti přála. Jenže ty věci se děly nezávisle na tom, co já chci nebo nechci pro svého muže.

 

Zvláštní bylo, že problémy se světlem nastávaly pokaždé, když Derek nebyl doma. V jeho volných večerech, které jsme trávili spolu, světlo v domě fungovalo bez problémů. V okamžicích, kdy odjel pracovat, začaly potíže. Tu mi vypadly pojistky zrovna při přípravě večeře, kterou jsme si měli společně užít po jeho návratu. Tu mě přepadla absolutní tma v koupelně. Jindy zase, když jsem si pro sebe potichu opakovala, co ještě potřebuji do jeho návratu doma udělat, odpovědělo mi světlo v obývacím pokoji několika zablikáními… než zhaslo.

Výsledkem bylo, že když Derek konečně přijel unavený z práce, čekala ho doma rozladěná a vyděšená žena, jejíž rozpoložení naprosto nechápal. Asi si umíte představit, že právě tahle zdánlivá banalita vnesla do našeho vztahu první drobné trhliny…

 

Čím dál tím víc mi připadalo, že mě ten dům nějakým způsobem straší. Že mi vyhrožuje. Ačkoliv nejsem pověrčivá ani paranoidní…, ta skutečnost, že se tohle všechno dělo jenom, když byl můj muž pryč… Nepřipadalo mi to tak úplně normální a náhodné. Navíc mě čím dál tím víc otravovalo neustále nahazovat pojistky.

Až se to jednou stalo i v době, kdy jsem tak úplně sama nebyla…

 

„Už zase! Já se z toho snad zblázním!“ posteskla jsem si před kamarádkou, která přijela na návštěvu a byla nucena dopít svůj čaj při světle svíčky, neb tentokrát jsme pojistky nenahodily ani při nejlepší vůli.
„Budeme potřebovat elektrikáře.“

„Nebo exorcistu,“ pronesla kamsi do prázdna a já netušila, jestli si ze mě dělá dobrý den, nebo jestli opravdu mám začít hledat příčiny našich potíží se světlem kdesi v nadpřirozenu…

 

„Tahle epizoda ale měla logické vysvětlení, nebo snad ne?“ obořil se Ondřej na mladou ženu přísně.

„Ondřeji,“ poprosil bratr mírně.

 

Ano, měla.
Když nazítří přijeli opraváři, zjistilo se, že na úplně nových drátech, které přiváděly elektřinu k nám domů, z neznámých důvodů proběhl zkrat. Nezavolat je, netrvalo by dlouho a pravděpodobně bychom vyhořeli… Sami elektrikáři nad případem nechápavě kroutili hlavou. Nicméně vše poškozené nám bezplatně vyměnili a od té doby byl – alespoň co se osvětlení v domě týče – klid.