Kafemlejnek - Cirkus (2.)

Jela jsem s klisnou Korsikou večerem,

vzduch voněl létem, lesy zářily zlatou perletí.

Jela jsem s klisnou Korsikou večerem,

štěstí tančilo s námi v pevném objetí.

Žár bláznivé radosti, dusot mladých kopyt,

hebkou trávou projely jsme beze stopy,

za soumraku znaveny krásou dlouhých cest

mlčky jsme se divily kouzlu prvních hvězd.

Loučila se se mnou tichým, jemným ržáním.

„Přijdu zas, má Korsiko, hned za svítání.“

Přišla noc, kdy mi Korsiku odvezli,

slunce ještě spalo v červánkových polštářích,

přišla noc, kdy mi Korsiku odvezli,

šedá bytost chladnou rukou hladila ji po tvářích.

O samotě kráčím v deštivých dnech venkovem,

utrápené srdce skrývám pod zlatým deštníkem,

v jasných nocích k nebi zvedám oči,

souhvězdí na druhém břehu noci štěstím tančí,

s nimi klisna Korsika, tam na vzdálených pláních.

Přijdu zas, má Korsiko, hned za svítání…

 

 

Cirkus

 

Probudila jsem se sama na nějaké rozlehlé louce. Bylo chladno a pod mrakem. Kdesi v dálce jsem zahlédla jakýsi průvod, zřejmě maškarní. Divoká a možná až nepřirozeně veselá hudba, kterou průvod hrál, doléhala až ke mně. V útržcích jsem si vybavovala, co se vlastně stalo. Průvod se blížil.

 

Průvod se blížil a já jsem poznávala, že to není maškarní, ale cirkus. Viděla jsem krásnou a pružnou hadí ženu, krotitele lvů i krasojezdkyni se smutnýma očima, která na bílém koni projela těsně kolem mě. Když se přiblížili klauni a žongléři, na zlomek vteřiny odložili své bílé masky se širokými úsměvy. Ze ztrápených tváří skrytých pod škraboškami mi běhal mráz po zádech. Na samém konci průvodu šel obrovský černý kocour. Daleko za průvodem kráčel vyrovnaným a důstojným krokem ředitel cirkusu, jistý pan Jsoucí, jak jsem se později dozvěděla.

 

Krasojezdkyně předvedla na louce krátké číslo a přijela až ke mně. Seskočila z koně a vřele mě objala.

„Vítám tě mezi námi, Kačenko.“

„Odkud znáš moje jméno?“ zeptala jsem se, udivená skutečností, že dívka, kterou vidím poprvé v životě, se tváří, jako bychom se znaly odpradávna. Tady něco nehrálo.

„Ale prosím tě,“ zasmála se příjemným, zvonivým smíchem a mávla rukou, jako by na tom nezáleželo. „Já jsem Valerie, kdybys nevěděla, jakože nevíš.“

S předstíraným nadšením k nám přiklusal jeden z klaunů.

„A tohle je pan Tulipán. Nejlepší klaun v té naší bandě. Komedie mu jdou, viď?“

Tulipán se zasmál a hned předvedl několik kousků.

„Tulipán je jeho umělecké jméno, samozřejmě,“ prozradila Valerie.

 

Prohlížela jsem si tu dívku a připadala mi povědomá. Přemýšlela jsem, jestli jsme se přece jen někde v minulosti neviděly – chovala se ke mně jako ke své staré známé. Působila na mě příjemně. Havraní vlasy vzadu ledabyle sepnuté drobnou sponou, jasný a čistý pohled průzračně modrých očí, jemné rysy, prosté, bílé šaty, které podtrhovaly její štíhlou postavu. Vypadala jako hrdinka ze starých románů, měla v sobě něco z toho smutného půvabu, o kterém tak rádi píší básníci.

 

„Odkud mě znáš?“ zeptala jsem se ještě jednou, zmatená tím vším, co mi bylo v posledních několika minutách dopřáno poznat.

Neodpověděla. Několik vteřin se na mě jen mlčky usmívala. Snad přeslechla mou otázku, snad nechtěla odpovědět, snad to ani nebylo podstatné. Byla prostě šťastná, že jsem s ní. A na louce se mezitím cirkusáci připravovali na své velkolepé vystoupení.

 

 

Představení jménem život

 

Najednou se na louku nahrnuly davy lidí ze všech směrů. Snad věděli, že se tu bude konat vystoupení, snad to bylo pravidelným rituálem v té podivné zemi, v níž jsem se za zvláštních okolností ocitla. Lidé se usadili do půlkruhu kolem provizorního pódia, nad nímž už vyrůstal pestrobarevný stan. Valérie se ke mně naklonila.

„Nebudu tě už zdržovat,“ řekla. „Ještě si popovídáme. Běž si teď radši najít místo, dokud jsou ta lepší volná.“ Se zvonivým smíchem nasedla na bílého koně a odjela.

 

Za chvíli už se na pódiu objevil sám ředitel cirkusu, aby přivítal diváky vřelým proslovem a uvedl nadcházející představení. Prvním číslem bylo veselé vystoupení dvou žonglérů, které uvedlo diváky do příjemné nálady. Následovala krátká scénka a po ní písnička v podání klauna Tulipána. Písnička, která, ač byla veselá, paradoxně mě donutila zamyslet se nad vlastním životem. Tulipán zpíval o lidech, kteří se neumějí radovat, berou život příliš vážně a zbytečně se strachují o věci, které ještě není třeba řešit. Trochu jsem se v textu poznala a možná i tato skutečnost přispěla k tomu, že mi každé další číslo čím dál tím víc připadalo jako alegorie lidského života. Když potom vstoupil na scénu maskovaný krotitel divokých šelem, předvedl velkolepý kousek, který vyvolal mohutný potlesk. Při děkování mu ředitel cirkusu strhl z obličeje škrabošku. Krotitel se uplakanýma očima zahleděl do publika. V jeho pohledu byla prázdnota, která naháněla husí kůži.

 

Nepojmenovatelný strach, který jsem pocítila při pohledu na utrápeného cirkusáka, ale překryly dojmy z dalších čísel, z nichž většina byla velmi podařená a zábavná. Konečně byla – jako zlatý hřeb večera – panem Jsoucím uvedena krasojezdkyně Valérie s klisnou Korsikou. Několik klaunů s panem Tulipánem v čele zahrálo na trubky slavnostní fanfáru a na jeviště elegantně vstoupily Valérie s Korsikou. Valérie se zářivě usmívala. Připadalo mi, že mě mezi diváky poznala a dívá se přímo na mě. Otočila se ke Korsice, ta jí pohled opětovala. Valérie zvážněla, lehce se vyhoupla do sedla a zahájila úchvatný tanec. Nemohla jsem se na tu krásu vynadívat. Valerie i Korsika věděly o každém kroku, o každém sebemenším pohybu, a navzájem si vycházely maximálně vstříc. Nikdy dřív jsem takovou souhru dvou bytostí nepoznala. Když se po skončení jízdy Valérie sedící na Korsice hluboce uklonila a jemným gestem dala ostatním cirkusákům znamení k závěrečnému děkování, probleskla mi hlavou myšlenka, že přesně takhle má vypadat skutečné přátelství.

 

 

Valérie

 

Představení skončilo a umělci sklidili dlouhý aplaus. Ještě několikrát byli vyvoláni zpátky na jeviště, aby se děkovali. Nakonec se rozhodli dát ještě jeden malý přídavek – klauniádu a vystoupení krasojezdkyně. Sledovala jsem opět každý Valeriin pohyb, byly s klisnou Korsikou opravdu sehraná dvojice. V duchu jsem je obdivovala. Obě.

Po velkolepém potlesku skončilo vystoupení tentokrát už definitivně. Valerie odběhla s Korsikou do zákulisí, aby se za několik minut objevila sama, zářivě se usmívajíc, vedle mě.

 

„Byly jste skvělé,“ vydechla jsem. Pořád jsem ještě žasla nad tím, kolik krásy člověk (a vlastně i zvíře) dokáže předávat, má-li dostatek píle, trpělivosti a především nadšení. To Valerii nechybělo.

„Díky,“ odvětila a usmála se ještě víc.Odjakživa jsem chtěla být herečkou nebo kabaretní umělkyní.“ Z očí jí zářilo nadšení. Pak ale posmutněla.

„Ale nebylo mi to umožněno.“ Krátká pauza, dívka chvíli stála a dívala se na mě svýma velkýma, smutnýma očima. Pak vyběhla ven a roztančila se po louce. Už nebylo pod mrakem, teď večerní slunce příjemně hřálo. Kdybych měla určit roční období, tipovala bych začátek léta.

„Jenže teď jsem tady!“ volala radostně. „A tady můžu dělat všechno, co chci!“

Sledovala jsem ji, krásnou, lehkonohou, tančící, a tiše jsem jí záviděla. Zřejmě porozuměla mým myšlenkám, protože přiběhla a s veselým chichotáním mě vzala za ruku.

„I ty můžeš! Pojď, mám nápad!“

Běžela jsem s ní tou hebkou letní trávou a cítila jsem se nezvykle šťastně. Zavedla mě za šapitó, kde v malé stáji stála Korsika. Připadalo mi, že se na mě usmívá. Valerie ji odvázala, poplácala po krku a osedlala.

„Svezeme tady Kačenku, ano?“ řekla jí přátelsky. „Budeš na ni opatrná.“

Pak se otočila ke mně.

„Jezdila jsi někdy na koni?“

„Ano. U babičky přece. Ve vedlejší vesnici už dlouho funguje jízdárna. Občas jsme tam s Milenou chodily dívat se na koně. Někdy nás nechali projet se."

„Budeš mi o tom muset ještě vyprávět,“ pobídla mě Valérie, zatímco mi pomáhala do sedla. „Ale teď, jedem!“

 

Posadila se přede mě a řekla mi, ať se pevně držím. Korsika se dala do klusu. Nevím, jak dlouho jsme běžely, nevím, jak daleko jsme běžely, ale když jsme příjemně unavené seskočily na jednom odlehlém místě do měkké vysoké trávy a pohlédly jsme na oblohu, všimly jsme si prvních hvězd. Korsika odběhla. Valérie se za ní chvíli mlčky dívala, pak si v klidu lehla do zeleného koberce.

 

„Neboj se, ona trefí,“ dodala na vysvětlenou, když viděla můj neklid z Korsičina odchodu. „Zná to tady nazpaměť.“

„Tady jsi v místě, kde už neexistují povinnosti,“ pokračovala Valérie po krátké pauze. „Tady už nemusíš, tady už jenom chceš. A to, co chceš, to taky děláš. A taky tu není bolest, smutek ani zlost. Lidi se tu mají rádi.“

 

Nechápala jsem. Její slova mě mátla čím dál tím víc.

„A kde tedy vůbec jsem?“ zeptala jsem se. Mávla rukou.

„Copak na tom sejde? Říkej tomu louka, říkej tomu ráj, peklo, cirkus,…“ Začala se smát. „V každém případě SEM se chodí obvykle po smrti.“

Ta poslední věta mě zarazila.

„Chceš tím tedy říct, že jsem…. Že jsem mrtvá?!“

Vzápětí jsem si pomyslela, že pokud opravdu jsem mrtvá, pak to vlastně není vůbec tak hrozné, jak jsem si vždycky představovala.

Valérie ležící v trávě pokrčila několikrát za sebou prudce rameny. Její útlé paže komicky rozhoupaly stébla, která ji obklopovala.

„Jak já to mám vědět? Třeba jsi po smrti, třeba ne…. Nevím, jak ses sem dostala. Každopádně jsem ráda, že jsme se setkaly.“

 

Vyprávěla jsem jí tedy o všem, co předcházelo mou pouť na tohle zvláštní místo bez času. O Velikonocích u nás na vsi, o mlýnku, i o Mileně, kterou jsem nechala v našem světě.

„S tou si nedělej starosti,“ řekla Valérie konejšivě. „Vždyť čas tady běží úplně jinak než u vás. Milena ani nebude vědět, že jsi byla se mnou, pokud jí to sama neřekneš.“

Daleko víc Valerii zajímal kafemlejnek. Chtěla o něm vědět všechno – odkud se vzal, komu patřil a především proč nefunguje. Moje neúplné odpovědi ji zklamaly. Zatvářila se jako malé dítě, kterému vzali jeho oblíbenou hračku.

„Škoda,“ odpověděla stručně. „Měla bych o takový mlýnek zájem.“

„Ale proč?“ zeptala jsem se. „Vždyť stejně nefunguje!“

„Víš, Katko, kdyby se možná dostal do rukou tomu, pro koho byl původně určen, třeba by zase začal normálně fungovat!“

Nechápala jsem.

 

„Chceš říct, že to měl být dárek pro někoho…?“

Přikývla.

„Pro někoho… komu třeba okolnosti zabránily, aby ten dárek vůbec směl přijmout?“ Sama musela vidět, že mi motá hlavu. Proto se jen zasmála a řekla: „Víš, tak to občas v životě chodí.“ Po zbytek večera se o mlýnku nezmínila. Naopak se velmi zajímala o mé rodiče a o babičku. Vyprávěla jsem jí zážitky ze svého raného dětství, dopodrobna jsem popsala šťastné chvíle, které jsem s rodiči a s babičkou prožila. Valérie nevypadala, že ji to nudí. Se zájmem a nadšením poslouchala veselé historky z mého života.

 

„Musí to být skvělí lidé,“ řekla potom a v jejím hlase byl opět znát ten zvláštní půvabný smutek. „Škoda, že jsem je nepoznala.“

Té noci jsme s Valérií probraly snad všechno. Svěřila jsem se jí i s jedním tajemstvím, které dosud znala jen Milena. V té době se mi totiž líbil starší spolužák Milan. Milovala jsem ho platonickou láskou, tak čistou a oddanou, jakou jen čtrnáctileté dítě může milovat. Nevěděl nic o mých citech, ve skutečnosti mě vlastně sotva pozdravil. Já jsem ale v té době žila snad jen pro něj a už jsem s ním počítala jako s životním partnerem. Momentálně byl ale Milan na

měsíčním stipendijním jazykovém pobytu v Anglii. Už se mi po něm stýskalo. Každý den bez něj byl pro mě tehdy neskutečně dlouhý.

Když jsem svou nejtajnější slabost prozradila starší a jistě zkušenější krasojezdkyni, přijala ji s velkou tolerancí. Nevysmála se mým naivním snům, ani nesrážela moje plané naděje. Vyslechla mě a zdálo se, že chápe. Že si snad kdysi dávno prožila něco podobného.

 

„Nedokážeš si ani představit, Katko, jak bolestné někdy dokáže být stýskání,“ řekla po chvilce. „Plně ti rozumím.“

„Po kom se ti stýská, Valerie?“ zeptala jsem se. Možná příliš drze, možná nevhodně. Ale nedokázala jsem si pomoci. Ta dívka přece vypadala tak šťastně! Působila dojmem, že jí nic nechybí. A přece v jistých okamžicích se v jejím úsměvu objevil smutek, krátce, jako záblesk nějaké bolestné vzpomínky. Jemný a neuchopitelný smutek.

„Stýská se mi po mamince,“ spíš zašeptala, než řekla.

Vybídla jsem jí, aby mi o mamince vyprávěla. Chtěla jsem na oplátku vyslechnout já ji, umožnit jí, aby mohla svou bolest sdílet se mnou. A ona to přijala. Začala mi o mamince povídat. Prý to byla velmi krásná a velmi laskavá žena. Měla ji ráda od samého začátku a přála si strávit se svou první dcerou co nejvíce času.

„Ale osud nám to nedopřál,“ usmála se, tajemně, smutně, nešťastně. Jako se usmíváme nad událostmi, v nichž jsme byli připraveni o něco krásného, nad událostmi, které už nejde odestát.

„Maminka zemřela?“

 

Měla jsem tu otázku na jazyku, ale nedokázala jsem ji vyslovit. Valerie však, jako by znovu uhodla mé myšlenky, pohotově zareagovala.

„Vím, na co myslíš. Bylo to trochu jinak. To maminka zůstala ve vašem světě a já jsem byla zavolaná sem.“

 Usmál se.

„Jsi si jistá, že bys mi dokázala plně důvěřovat?“

„No… asi ano…. tedy, nevím. Takhle: Pokud bys mi dokázal, že mám proč Ti věřit, pak bych Ti dokázala důvěřovat po zbytek života.“

Usmál se a pohladil mě po tváři. Zvláštní, hřejivý pocit projel celým mým tělem.

„Vzpomeň si,“ odpověděl. „Vzpomeň si, až budeš hodně nešťastná. A já ti dokážu, že máš proč mi věřit.“