Očistec – film mého srdce

Ani nevím proč, jsem si dnes vzpomněla na film Očistec z roku 1999. Nádherný westernový příběh o boji mezi dobrem a zlem. Něco mezi parodií, fantasy a pohádkou, vše zarámováno do láskyplného romantického příběhu někde na pomezí života a smrti, nebe a pekla, lásky a zloby, ale i o naději a spravedlnosti.

 

Možná klišé, ale krásné! Viděla jsem ten film mockrát. Vždycky když mám pocit, že je svět naruby, pomůže mi najít světýlko na konci tunelu. Pocit, že věci mezi nebem a zemí, ale i vesmírné zákony prostě fungují.

 

Jak název filmu napovídá, vše se odehrává na místě zvaném očistec. Asi byste čekali, že to bude nehostinné místo typu Danteho Inferna či obrazu Pekla od Hyeronyma Bosche. V tomto filmu je však místo pro nápravu hříšníků znázorněno jako malebné westernové městečko plné mírumilovných lidí, žijících své zdánlivě obyčejné „životy“.  Mají jen poněkud zvláštní a přísné zákony, kterými se bezpodmínečně řídí.

 

Čas od času přijede kočár s bělovlasým, až pohádkově laskavým staříkem. Znamení, že někdo z obyvatel města dospěl do okamžiku, kdy se může vrátit „domů“. Symbolem odpuštění hříchů je bílá růže. Chvíle, na kterou vlastně čekají všichni obyvatelé tohoto zvláštního místa.

 

Podmínky jsou opravdu tvrdé. Místní lidé musí žít v souladu s božími přikázáními, nesmí nosit zbraň nebo klít. Proviněním se proti těmto pravidlům znamená konec nadějí a propadnutí peklu. To je zde znázorněno mlčícím indiánem s koněm, který se objeví vždy, když k porušení pravidel dojde a odvede dotyčného k ohnivé propasti.

 

Všichni si tu žijí spokojeným životem do okamžiku, kdy se zde záhadným způsobem objeví skupina banditů, prchajících před spravedlností po vyloupení banky. Ta svým neomaleným chováním zásadně naruší poklidnou atmosféru města. A přestože jim šerif odebral zbraně, provokují svým řáděním místní občany.

 

Mezi bandity je i mladík Sonny, pro kterého je to první cesta s touto bandou. Je vášnivým čtenářem rodokapsů o věhlasných hrdinech divokého západu. Netrvá mu příliš dlouho, aby poznal, že je celé město plné postav z příběhů, které tak rád čte. Ať už je to Jasee James, Billy Kid, Bill Hickok a spousta dalších.

 

A protože nesmí chybět i nějaké to love story, Sonny se zamiluje do dívky, která byla první oběšenou ženou. Snaží se pak ostatní přesvědčit, aby se banditům postavili. Problém je však s místními pravidly. Nikdo nesmí použít zbraň. Sony se snaží přesvědčit kumpány, aby nechali město na pokoji. Dostane se mu však jen výsměchu a řádné lekce v pěstním souboji.

 

V kritické chvíli se Sonny rozhodne postavit přesile. A přestože je sám velmi zraněný, odhodlaně se postaví přesile, aby v nerovném souboji bránil nejenom město, ale i svou lásku. Postupně se k němu samozřejmě přidají i všichni ti legendární pistolníci, kteří bandity nekompromisně porazí v hromadné přestřelce, s vědomím toho, že tím definitivně propadnou peklu.

 

Happy end jako hrom završí rozhodnutí Sonnyho zůstat zde se svojí láskou, přestože je mu nabídnuta přímá cesta do nebe. Zkrátka jedno oko nezůstane suché.

A jak to dopadlo s ostatními? Samozřejmě dobře. Protože to přece ani jinak dopadnout nemůže.

 

Na jednu z posledních hlášek filmu již většinou koukám s notně mokrým kapesníkem v ruce:  „Pán Bůh je sice přísný, ale není slepý.“

A najednou je mi tak krásně, až to bolí.