Náhodná setkání nebo souhra osudu?
Stalo se Vám, že jste potkali někoho známého na nečekaném místě? Jedete např. do hor, kde se uvidíte se známým, kterého normálně nepotkáte, přestože bydlí ve stejném městě?
Pro mě ani tato shledání nejsou úplně náhodná. Věřím v Boží vedení na naší životní cestě. To neznamená, že nás řídí jako nějaké loutky, jak by si někteří mohli představit. Naopak máme svou svobodnou vůli a je na nás, jak si na své cestě poradíme. Bůh nám však často dává signály v podobě situací a lidí apod., se kterými se setkáme.
Vnímáte určitá setkání jako „osudová“? Mám několik takových již v dětství. Když jsem byla malá, moc ráda jsem poslouchala, jak nám hrával na kytaru a zpíval můj tatínek. Pak na skautském táboře, když už jsem povyrostla, mě zaujaly písně s kytarou hrané naší vedoucí.
Zatoužila jsem se na tu kytaru naučit. Dostala jsem ji a zjistila, že to není tak jednoduché. Musíte se soustředit na více věcí najednou, což pro mě byl vždy trochu problém, přiznám se. Nejsem „typická ženská“ asi...
V dospělosti jsem se na kytaru hrát trošku naučila – znovu jsem začala, tentokrát již ne jako samouk. Pomohlo mi setkání s mým budoucím učitelem na akci zvané Muzicírování.
Dlouho jsem snila o vážném vztahu, proto jsem nezkoušela s někým chodit „jen tak“. Čekala jsem „na toho pravého“. Až jsem si uvědomila, že bych svému osudu měla jít trochu naproti. Ale zrovna jsem se moc nepohybovala ve společnosti, kde bych na někoho takového mohla narazit.
Pracovala jsem jako ergoterapeutka a setkávala se sice s přáteli, ale převážně v ženském kolektivu.
Vzpomínám si, že to byla má babička, která se mi poprvé zmínila, zda bych nechtěla zkusit nějakou seznamku. Prostě člověk, od kterého bych to čekala asi nejméně, vzhledem k věku apod. Byl to pro mě zásadní impuls. Setkala jsem se s více muži postupně. S některými i vícekrát. U žádného z nich jsem však necítila, že by to bylo ono. Až jsem se domluvila na schůzce s ním.
V té době jsem si psala se dvěma muži. Avšak rozhodla jsem se setkat s ním. Žil v Třebíči a já v Praze. Zrovna měl však brigádu nedaleko Prahy. Mohli jsme se tedy sejít v Praze.
Pamatuji si, jak ke mně poprvé přišel, už od prvního okamžiku to bylo jiné než u ostatních. Přinesl mi růži – origami (to bylo moc milé a originální). Procházeli jsme se a zašli na občerstvení do hospůdky poblíž. Od té doby jsme za sebou jezdili Třebíč – Praha. A nakonec našli společné bydlení a potvrdili náš vztah v manželství a založili rodinu. Není náhoda, že jsme se našli a seznámili se. Alespoň já to tak nevnímám. Děkuji z celého srdce, že jsme spolu.
Krásný příklad ne/náhodného setkání je, že se nám v životě objeví člověk, který se někomu našemu známému velmi podobá. Může nám dokonce pomoci „vyléčit vztah“ s tím naším původním známým, protože komunikace s někým jiným (jemu podobným) může být pro nás snazší.
Jindy nás nějaký člověk nevědomky upozorní na téma, které máme v sobě nevyřešené. Například osobní hranice. Já si jich začala všímat teprve, když mi je někdo překročil.
Citát od Alberta Einsteina: „Náhoda je Boží způsob, jak anonymně zasahovat.“ Hezky vystihuje i můj postoj k „náhodě“.
Zkusila jsem si udělat na toto téma malý průzkum...
Otázky zněly:
Existuje podle Vás náhoda?
Věříte v Boha?
Věříte v něco nad námi?
Jsou setkání ve Vašem životě, co Vás ovlivnila?
(Odpovědělo celkem 19 respondentů. Z toho 15 žen a 4 muži. Většina respondentů byla ve věku 31-40 let. Většinou vysokoškolského vzdělání magisterského či inženýrského).
Zajímalo mě, zda má vliv víra v Boha na náš postoj k „náhodě“. Stanovila jsem si hypotézy:
1. Lidé, kteří věří v Boha, většinou na náhodu nevěří.
2. Lidé, kteří věří v něco nad námi a zároveň nevěří v Boha, na náhodu věřit spíše budou.
Ze vzorku odpovědí se první ani druhou hypotézu nepodařilo potvrdit. Z tohoto malého vzorku nelze však stanovit spolehlivé závěry. Vypadá to ale, že není přímý vztah mezi naší vírou a naším názorem na existenci náhody.
Podle 11 z nich existuje náhoda, dalších 8 na náhodu nevěří. 12 respondentů věří v Boha. 8 respondentů věří v Boha a v náhodu současně.
Nejvíce dotazovaných pracuje v oblasti zdravotnictví, další ve školství, jiném oboru, obchodu, gastronomii a hotelnictví, zemědělství, státní správě, informačních technologiích, průmyslu, technických oborech a sociálních službách. Všichni z oboru zdravotnictví věří v něco nad námi a i naprostá většina lidí z dalších oborů. Zdravotníci se ve svém postoji k existenci náhody liší: celkem ze 7 jich 4 na náhodu věří, 4 věří v Boha, ovšem neplatí vždy, že věří v existenci Boha a náhody současně.
Na čtvrtou otázku mi odpověděla jedna z nich: „...každý den potkávám nové lidi ve své branži, hodně poslouchám příběhy lidí kolem sebe, individuálně mě inspirují nebo vedou k zamyšlení a to mě vede vzápětí pak k různým rozhodnutím, ambicím a ráda tak přispívám i ostatním k cíli...lepším životům a zdraví “.
Další část odpovědi na otázku o setkání: „Blízká osoba, která byla kamarádkou ve chvíli, kdy nikdo jiný nebyl. Muž, který naplnil místo po ztraceném vztahu. Lidé, kteří mne znali lépe než já sebe, a přesto mě nezavrhli. Učitelé na VŠ, otevření diskuzi i o věcech, o kterých se „přeci nepochybuje.“
Jiná žena popisuje svůj postoj k náhodě takto: „Některé naše jednání a to, co se nám děje, předurčuje naše genetika a to, co si odnášíme z dětství, jaké vzorce chování si vtiskneme a stále dokola pak opakujeme...(může to vypadat jako náhoda, ale my vlastně ty věci svým chováním, jednáním přitahujeme). A to je pak pro mě osobně velké téma seberozvoje – odlišit, které věci můžu ještě ovlivnit, špatné vzorce nachytané hlavně v dětství změnit a co už změnit nejde...“
Další věří, že „všechno je pro něco dobré, jen ještě v tu chvíli nevím, pro co. Něco mě zdrží na cestě, něco zapomenu, rozbiju...pak zjistím, že to vlastně bylo dobře. Všechno navazuje na něco dalšího, nevyplatí se mi vždy do chodu událostí zasahovat. “
A další píše o setkání: „Každý člověk má v sobě určitou jiskru a tou se můžeme vzájemně obdarovat, inspirovat. Mám ráda setkání s lidmi a jejich životní příběhy, nejvíc mě asi oslovily ty, které byly takové hlubší, duchovní, souvisely s nějakou ušlechtilostí, uvědoměním. To ve mně vzbuzuje radost a naději “.
Krásný příklad osudového (či náhodného?) setkání: „V cizině, kde nikoho neznala, uslyšela hlas v češtině, vyměnily si s tou paní telefonní čísla. Uplynuly od té doby 2 roky a nebyly v žádném spojení. V krizové situaci, kdy jí nikdo ze známých nebral telefon, napsala té ženě a ona jí pomoc poskytla.“
Svou budoucí nejlepší kamarádku poznala jako „hodně rozdílnou ženu než byla ona sama“, spojil je však podobný osud.
Někdy se setkáme s někým poprvé a rozumíme si tak, jako bychom se znali odjakživa. Je to však náhoda?
Moc hezký příklad uvádí žena, která, dle svých slov, „oslovila další ženu, se kterou se znaly z minulého života, ta byla v šoku, ale jejich setkání bylo velmi silné a obě přesně věděly, co od sebe čekat.“
Já věřím, že vše, co se nám děje v životě, má svůj smysl a přichází v pravý čas.
Ani to, že čtete tento článek, nevnímám jako náhodu. :)
