Spisovatelé jsou národ podivný

Spisovatelé jsou národ podivný nebo zajímavý, podle toho, koho se zeptáte. Mezi psavci se již nějaký čas pohybuji a všimla jsem si, že většina má své rituály, libůstky, výstřelky a některé chování by se dalo možná zařadit i pod úchylky.

 

       1. Křečkují

Ať jsou to bloky, sešitky, poznámkové papírky, pera, propisky. Prostě se rádi obklopují tím, co ke své práci používají. S oblibou jim říkám Jackův klub. Mimochodem zalíbení v českých pastelkách našel dokonce i Tolkien.

 

       2. Jejich rituály

Jedna kolegyně se mi zmínila, že nikdy nezačne používat novou propisku, dokud jí nedopíše ta předchozí. I když jí někam založí a pak jí dva dny hledá po bytě. Kamarádka zase miluje záložky do knihy. Ale jenom TY ŽLUTÉ. Je jedno, co na nich je, ale musí být žluté.

No a pak tu máme fajnšmekry. Někdo zásadně prvně píše konec knihy. Jeden autor tvoří pouze v černém oblečení. Někdo píše jen, když je tma, jiný jen když má dvojku pod kůží… A mohla bych pokračovat. Já osobně ráda poslouchám déšť, když chci psát. Nastokrát díky tvůrcům ASMR, už nemusím čekat na bouřky.

 

       3. Způsoby, jakým čtou ostatní knihy

Znám jednoho, co čte knihy jen v rukavičkách, aby si je neohmatal. Další se nepustí do knihy, která je součástí série, dokud ji nemá kompletní. Někdo rád čichá k novým kouskům v knihkupectví. Nejvíc mě zaujala slečna, která čte od půlky díla, aby zjistila, jestli jí to bude bavit.

 

       4. Jejich obavy

Strachy, které spisovatelé, obzvlášť ti začínající, mají, vydají na další článek a budu se jim věnovat. Ale z obecného pohledu bych vypíchla dva. Bojí se, že přijdou o to, co už napsali a tak zálohují. Všude! PC, telefon, mail, externí harddisk/server, u kamaráda, pod matrací. Ovšem dost často se tahle snaha tluče s jejich druhou paranoiou - že jim dílo někdo ukradne.

 

A pro ty z vás, kteří se bojí, že nemá cenu nic psát, protože knih je moc, mám dobrou zprávu. Víte co je to abibliofobie? Strach z toho, že nebudete mít, co číst. A lidi tím vážně trpí. Takže se nebojte, čtenářů je pořád dost.

 

Libůstek a zvláštností má plémě spisovatelské mnoho. Protože každý z nás je originál. Jak ve výstřelcích, tak v tvorbě. A toho je třeba se držet. Psát podle sebe a ne podle toho, co je zrovna v kurzu. Navíc se autoři, ti opravdu velcí, pyšní ještě jednou zajímavostí. V dobách, kdy není moc žádoucí, říkat pravdu, či lidem nastavovat zrcadlo, se touto radou zřídka kdy řídí.

 

P. S. Víte proč Jackův klub? Protože mě už jako dítě školou povinné zaujalo vyprávění o muži jménem Jack Kerouac. Autor románu Na cestě, který prý celý napsal na toaletní papír.