"Skoč, křídla roztáhneš cestou" - Ray Bradbury

Tento citát na mě vyskočil úplnou náhodou, když jsem hledala na internetu pár rad. A musím se přiznat, že to byla téměř osudová náhoda.

Ale od začátku. Myslím, že téměř každý z nás, aspoň jednou v životě snil o něčem, čeho by chtěl dosáhnout. Mám teď na mysli nějaký projekt, něco, v čem by se našel, co by ho bavilo, naplňovalo.

Napsat knihu, zaběhnout maraton, naučit se vařit jako šéfkuchař, začít malovat…

 

A kolikrát jste toho nedosáhli, protože jste prostě nezačali z obavy, že to zatím neumíte? Když se nad tím striktně zamyslím, je to dost často důvod, proč lidi selžou ve splnění svého snu.

Není to nedostatkem času, peněz, ale myšlenkou, že se musí být perfektní, než to začnou dělat „pořádně“. Hledají si návody, kupují si kurzy, odkoukávají od zkušenějších, jak na to.

Na tom není nic špatného, problém je, že pak dost často zůstanou na pozici toho, kdo se jen učí a nikdy to sám nezkusí. Mají strach ze selhání.

Já jsem nedávno začala točit rozhovory se zajímavými osobnostmi. Baví mě psaní a svět kolem něj a ráda si oněm povídám. Tak proč ne?

 

Když vyšli asi čtyři díly našeho podcastu, ozvalo se mi pár diváků. Ne kvůli obsahu, nebo aby se na něco zeptali. Chtěli mě upozornit na to, že nemám profesionální mikrofon, osvětlení, mluvu… vlastně, že je tam špatně, nebo nedotažené úplně všechno. Že si jim probíraná témata líbí, ale…

Samozřejmě, že chci zlepšovat v tom co mě baví. Začala jsme se tedy na jejich popud pídit po tom, jak vše udělat lépe. A zjistila jsem, že je toho velká, ale opravdu velká hromada, co se budu muset naučit.

Tak velká, že jsem i na chvíli uvažovala o tom, zda projekt nepřerušit, dokud to nevypiluji. Přece se nebudu ztrapňovat tím, že něco není dokonalé, že?

Spočítala jsme si, že než nakoupím všechno vybavení a nastuduji řádné vystupovaní, zabere mi to několik měsíců. Plus si to ještě musím natrénovat a tak dále. Co na tom, že se to sledujícím líbí i tak, přece si rádi počkají rok, než budu dokonalá. Aby to mělo smysl dělat tak jedině pořádně, že?

Věřím, že pointa je vám už teď jasná.

 

Kašlete na měřítka ostatních. Hlavně v tom, co vás baví. Děláte to pro sebe, ne pro ně. Zábava vás má uvolnit, zbavit stresu, odměnit vás.

Tančete i když jste dřevo. Zpívejte i když od vás zdrhá i vlastní kočka. Něco upečte, i když se váš pokus bude dát použít jen jako čínský bojový muffin.

Děláte to pro sebe. Objevte, posouvejte své limity a svoje hranice. Přece nechcete věčně stát na startovní čáře? Na ní se lepší být nenaučíte.

Prostě skočte a leťte, křídla vám narostou později. Nebo si holt natlučete čumák, i to k tomu patří. Ale víte, že jste nepromarnili šanci to zkusit.

P.S. Asi ji znáte ale stejně jí musím připomenout. Asi nejznámější žena, která obrazně řečeno, letěla za svým snem, aniž by měla křídla je Florence Foster Jenkinsová. Americká sopranistka, známá svými okázalými kostýmy a velmi, velmi špatnými pěveckými schopnostmi. Bývá označována za „nejhorší operní pěvkyni na světě“. Zpívala mimo, neudržela tón, hudební doprovod se jí často musel přizpůsobovat, ale stejně pěla. A pěla jako o život, protože chtěla. Vezměte si z ní příklad. Prosím, ne z jejího nedostatku soudnosti, ale toho, jak si šla za svým snem.

 

Zdroj: https://citaty.net/citaty/307904-ray-bradbury-skoc-kridla-roztahnes-cestou/