Já a Bibi: Moje vzpomínka ze světa knih
Není název nové knížky pro dospívající dívky, ale vzpomínka, která na mě vykoukla téměř po třiceti letech.
Nedávno jsem musela vyklízet celé spodní patro domu, kvůli pokládání nové podlahy a v rámci stěhování došlo i na knihovnu. Ze spousty příčin, které rozeberu někdy jindy, jsem ten druh čtenáře, co téměř výhradně přešel na elektronické knihy.
A tak se na moje fyzické knižní poklady už roky jen prášilo a rozhodla jsem se knihovnu přebrat. Pro některé jistě noční můra, ale pro mě to byla jako cesta do pravěku.
Úplně nahoře v první řadě, stály knihy, které jsem si kupovala naposledy, někdy v šestnácti letech. Musím říct, že jsem vždy četla téměř všechny žánry, nicméně vidět vedla sebe sira Pratchetta, červenou knihovnu a thriller Sběratel kostí, bylo přece jen trošku zvláštní.
Jakmile jsem z regálu dostala první řady už značně ohmataných knih, dostala jsem se ve vzpomínání ještě dále. A opět mě překvapila zvláštní kombinace mnou zvolených autorů.
Mezi deseti až patnácti lety jsem byla vášnivý čtenář Karla Maye (mladší ročníky prosím, zeptejte se Googlu, je mi jasné, že se moc nechytáte) Julese Verna (pokud se i tady nechytáte, to už byste měli napravit), a to vše proložené takovými perlami jako My děti ze stanice Zoo, Herák a Katyně.
Pak následovala poslední police úplně dole, moje vlastní prvohory. V první třídě mi zjistili dyslexii a dysgrafii. Moje maminka to vyřešila velmi elegantním způsobem. Nakoupila stohy dětských knih a každý večer jsem musela svému bratrovi předčítat pohádky. Nikdy jí za to nebudu moc dostatečně poděkovat.
Nejen že čtu velmi dobře, ale hlavně tím ve mně vzbudila lásku ke knihám. Takže v mém počátku čtenářské kariéry jsou ony zmíněné pohádkové knížky, poté Děti z Bullerbynu a konečně Bibi.
Kniha od spisovatelky Karin Michaëlis. Když jsem ji po těch letech znovu uviděla, téměř okamžitě se mi vybavila ta radost, napětí a nadšení, které jsem jako dítě prožívala, když jsem ji četla.
Do dneška vám dokážu popsat její úžasná dobrodružství, ale i to, že jsem při sledování jejího příběhu pochopila, jak jsou důležití přátelé, rodina, odpuštění a hlavně, nebát se jít si za svým snem.
Abych to shrnula, nostalgie mě přemohla a já místo balení, prohlížela knihy. Nicméně zpětný pohled na moji cestu literárním světem od mé první knihy až do dospělosti, mě ujistil ve dvou věcech.
Nechávejte děti číst. Podporujte je v tom. Protože kdo rozumí knihám, lépe porozumí lidem.
Necenzurujte jim, co chtějí číst. Poslední dobou vídávám snahy některých starostlivých rodičů, kteří v obavách o psychické zdraví svých ratolestí hází na pomyslnou hranici už i klasické pohádky od Boženy Němcové, nebo si je aspoň upravují, abych v nich nikdo „neumřel“.
Podívejte, co všechno jsem do své puberty přelouskala já. A ubezpečuji vás, že nemám žádný návyk na drogy, nezdravé nutkání někoho zabít pomocí páry, upéct si dort ze všeho, co doma potkám, ani si nemyslím, že práce, kata by byla nějak cool.
Děti nejsou hloupé. Nechte je objevovat svět, tak, jak chtějí, aspoň ten v knihách. Je to totiž svět, který jim může tak moc dát a navíc se do něj mohou kdykoliv vrátit. Stačí jen znovu otevřít ty ohmatané desky a začíst se do zažloutlých stránek.
Vzpomeňte si sami, jako knížku jste ve svém dětství měli nejraději vy. Proč ve vás zanechala takový dojem? Pokud jste z ní byli nadšení, zamyšlení, pobavení, předejte tyhle pocity dál, další generaci. Dobré věci se mají sdílet.
P. S. Věděli jste? Kniha, která mě v dětství také hodně nadchla, byl román od Eduarda Štorcha- Lovci mamutů. Dnes když se řekne nejlepší dětská kniha, většinou se každému z nás vybaví Harry Potter. Nic proti malému čaroději, ale lovci mamutů, jsou už více jak sto let staří a neztratili absolutně nic ze svého kouzla. Měli by být v každé dětské knihovničce, jako spousta dalších, věkem ověřených titulů.
Můžeme jen doufat, že Bradavice a spol., se jednou zařadí po jejich boku, jako další klasika, která časem neztratila své kouzlo a s radostí přivítá další a další generace nových malých čtenářů.
