Cvičení radosti aneb Novoroční předsevzetí letos trochu jinak

Vánoce u televizoru, Nový rok v kocovině a první dny nového roku v tělocvičně… Tak nějak by se dal charakterizovat stereotyp nebo chcete-li tradice, kterou jsem vypozorovala v české společnosti v době svého raného mládí. Klasická novoroční předsevzetí se často snažíme plnit od samého začátku roku – takže hubneme, šetříme, učíme se anglicky, přestáváme kouřit nebo pít… Aby pak nejpozději v polovině února došly veškeré síly a my se tak ocitli znovu na začátku.

 

S přibývajícími roky a zkušenostmi zjišťuji, že mně osobně funguje úplně jiný styl plnění novoročních předsevzetí – pokud chcete, ráda se o něj nyní podělím.

 

VHODNÉ NAČASOVÁNÍ

Když se podíváme hlouběji do různých učení (hlavně těch východních, které jsou v současné době v módě), zjistíme, že v mnoha z nich začíná nový rok až kolem Hromnic. Koneckonců, i naše křesťanská tradice dříve považovala za konec doby vánoční až Hromnice. Až moderní společnost zaměřená na výkon tuto dobu odpočinku zkrátila, abychom se mohli vrátit k práci a vykazovat lepší a rychlejší výsledky. Je to ale vždycky dobře?

 

Volno od našich povinností si asi přes celý leden dovolit nemůžeme, nicméně dává smysl v prvním měsíci roku začít pomaleji, dostatečně odpočívat (stejně jako to dělá příroda) a spíše než okamžitému zavádění nových předsevzetí do praxe se věnovat mindsetu, abychom věděli, proč to děláme, kam chceme dojít a jak na to půjdeme.

 

 

POMALÉ ZMĚNY A CVIČENÍ RADOSTI

V rámci tréninku mindsetu jsem si letos nastavila cosi, čemu říkám „cvičení radosti“. Slavní motivátoři a leadeři nám často v dobré víře radí, že chceme-li víc, musíme se naučit praktikovat vděčnost za to, co již máme. Z vlastní zkušenosti vím, že vděčnost je dobrá věc, musí být ale doprovázená radostí. Pouhá vděčnost totiž často sklouzne do onoho: „Jen buď ráda, že máš aspoň to či ono, ostatní jsou na tom mnohem hůř!“ Bez toho, že bych zlehčovala situaci těch, kteří jsou na tom hůř – nevím, jak vám, ale mně tento přístup tedy k vděčnosti moc nepomáhá, spíše naopak.

 

Jako mnohem užitečnější se mi jeví dělat vždy jen jednu činnost, dělat ji vědomě a nacházet na ní to, co mě právě teď těší. Jako příklad uvedu svá letošní předsevzetí omezit cukry, mléko a lepek a začít se pravidelně pohybovat: Při vaření se mohu těšit ze zkoušení úplně nových chutí a cvičení jsem volila tak, aby na něm mohla být přítomná i má maličká dcera a já si tak mohla užívat čas s ní a zároveň dělat něco pro sebe. S obojím jsem začala kolem poloviny ledna, až když jsem měla ujasněno, jaké cíle tím sleduji a jak to zavedu do své každodenní rutiny. Co se týče cvičení, jsem stále ještě dost na začátku a vnímám svá omezení. Snažím se ale najít vždy něco hezkého na aktuální situaci a v duchu za to poděkovat. Zkusme si každý den najít v rámci toho, co běžně děláme 10 takových věcí – a zjistíme, kolik změn v životě skutečně potřebujeme (a kde třeba jsme mnohem blíž onomu vysněnému, než jsme si mysleli).

 

 

NA NOVÝ ROK O SLEPIČÍ KROK

Trvá prý minimálně 21 dní, než si osvojíme nový návyk. Nespěchejme tedy na sebe, rok má 12 měsíců a nemusíme hned vše urvat v těch prvních dvou. Je v pořádku mít více cílů najednou – zavádějme je do praxe ale raději jeden po druhém, klidně i s odstupem 21 dnů (nebo více). Nechtějme rychlost, ale udržitelnost. 

 

V lednu a první polovině února se tedy místo nahánění rychlých a velkých změn soustředím spíš na sebe – čtu inspirativní knihy (letos je to např. Cesta zpátky k sobě od Lucie Königové nebo Peníze až na druhém místě od Marka Llodybottoma a Howarda Daytona), stanovuji si cíle a jednotlivé kroky tak, aby pro mě změny a nové návyky byly příjemné a nikoliv stresující. Únor je pro mě obdobím, kdy ještě pořád začínám zlehka, zavádím nové kroky raději pomaleji než rychleji a spíše než praxi se věnuji nastavení mysli. Posiluji sebedůvěru, motivaci a hledám hlavně tu pověstnou radost – v zimě se totiž hledá tak nějak obtížněji než na jaře a v létě, kdy nás příroda obklopuje hojností světla, tepla a barev.

 

 

MOTIVAČNÍ POSTNÍ DOBA

I když mohu říct, že s tímto přístupem už se mi letos povedlo slušně pohnout s mou životosprávou již během ledna, hlavní práce na nových návycích (ve všech oblastech) pro mě přichází – stejně jako v Brazílii – po karnevalu.

 

Karneval pro mě má jistý nádech něčeho tajemného a zároveň přitažlivého, co není radno vynechat. Když pak po karnevalovém veselí nastane Popeleční středa a s ní 40 postních dní před Velikonoci, začíná pro mě doba, kdy se přestávám tolik soustředit na sebe a svou psychickou pohodu a začínám zavádět nové zvyky v trochu rychlejším tempu. Spojuji je s cíli, kterých chci dosáhnout a snažím se, aby jejich plnění přineslo prospěch nejen mně, ale i druhým. Je to logické – s přibývajícím světlem máme více energie a tak se jednotlivé praxe plní mnohem snadněji a rychleji. Křesťanský podtext postní doby nám navíc pomůže konkretizovat si úkoly vedoucí k našim cílům tak, aby měly užitek a tzv. přesah. Kdo si odříká cukr, může tedy např. peníze ušetřené za každou nekoupenou sladkost střádat do kasičky a na konci postní doby je věnovat někomu potřebnému. Kdo se chce více hýbat, může spojit svižnou procházku s návštěvou někoho, kdo bydlí na druhém konci města a kdo by naši návštěvu ocenil. Vynalézavosti se meze nekladou – a pokud se do toho opřete právě během těchto čtyřiceti dnů (po dvouměsíční psychické přípravě), vězte, že první plody vytoužených změn budete sklízet už během velikonoční doby, navíc budete mít energii, kterou jste přes zimu ušetřili, abyste v nových a lepších návycích pokračovali i přes léto!